Jak divno, když se večer k zemi sklání, a k dílně dějův, k lidnatému městu, tu chytrý k hloupým radovánkám hledá cestu, a hloupý v moudrém, rodinném se kruhu chrání.
A řeka, jež se zrána odmlčela – ten němý věštec – nově zahučela: vždyť zvěsty svoje v noční klid teď šumí, snad měšťák přírodě teď spíše porozumí.
Juž vítr večerní zde vlnky smutí, a večerní nám nese vzpomínání; že s vzpomínáním též zapomenutí, to jediné nám slabou hlavu chrání. –
Juž skoro tma a most je osamělý, zde onde jenom uzříš ještě chůdce – aj, což jste, lidé milí, zapomněli dát malý peníz pro starého hudce?
Ten chuďas posud na mostě zde sedí, a hlavu kloní, k černé zemi hledí, a ruka jeho, ač se stářím chvěje, přec struně lahodí a struna pěje.
Však jímá podivně starcova podoba, jak na nynější věk zašlosti žaloba. Ten bílý vlas, ten slabý hlas, ta stará krev – podzimní čas,
a v obličeji známé štěstí hroby – ten hudec viděl jistě lepší doby! Po strunách zpěvných smyčec hudce bloudí, a divuplné písně ze strun loudí,
tím divnější, že žádný – žádný neví, proč píseň mocně každé srdce jímá, že celé srdce v strunách kusých dřímá, že zmařený se život v písni jeví.
Zpěv oř je raněný, je růže tklivá, to růže, krví lidskou zbrocená, je z srdce krev to – ovšem vlažná, živá, však smutkem dlouhým dávno zkrocená.
A pěvec podivnou svou píseň hude, – „že srdcí málo, dost však lidí všude,“ a dále píseň strunami se vine, – „že mnohé krásné ráno v smutný den rozplyne,“
a tón se v tónu třesným zvukem míhá – „že dnové zvolna, rychle rok ubíhá!“
Cookies on Poetry Cove