Byl pozdní podzim, doba umírání,
to doba smutných vidů, divných slechů,
kdy myšlénka se v srdci teplém chrání,
by neutuhla v mrazném zimním dechu.
Aj hora zpustlá teď a hlína holá
a hnědá jako rozkopané hroby,
a němý obraz hory žalně volá
ty duše květův z jarní zašlé doby.
Z hor vichr – ledový jak ženská pýcha
a ostrý, zlých jak posměch – v kraje věje
a pere v les, až každá haluz vzdychá
a každý list se svadlý třesně chvěje. –
Však zanedlouho háj se ve smrt vesní
a zbude lístek leda osamělý,
jak pamětník té krásné, loňské vesny,
jak národ starý, v zvycích zkamenělý.
List červená se studem, sláb že zmírá,
a červená se, by snad zklamal děti, –
on spadne, – divý vichr lístky sbírá
a v běsném spěchu s nimi k proudu letí.
Co sen, co den teď lístek s řekou plove,
to s řekou, jež dřív jarní písně pěla,
a teď svou vodu čeří vlnky v nové,
jak by se před svým vlastním chladem chvěla.
Však nechť si podzim mráz a smrt zde seje,
vždyť kolo lidských dějin dále spěje; –
nechť zmdlená hlava do hrobu se kloní,
vždyť umřít musíme, – co je nám po ní! –