Bílý oblázku ty podél břehu, jindy zastavuješ vlny v běhu, že tvé bílé líce hravě máčí, že se kolem tebe hravě stáčí,
že ti pěkné báje šepotají, o matičce že ti povídají, – jindy tak – však dnes jsi bledý, suchý, dnes jsi osamělý, němý, hluchý.
„Ano, ano, tak to bývá v světě, jediný den přátelství že zhněte! Podlé toho, jak se přítel chová, objeví se duše přítelova;
v zájmech vlastních jak se chová všude, poznáš také, jakým k tobě bude. Jedna matka nás vše uplodila, jedna hora nás vše porodila;
oblázek mne, jejž teď vlastní tíže k životu ustálenému víže, drobný písek, jenž tu na dnu leží, i tu vlnu, jež zde přes něj běží.
Dlouho žil jsem s pokrevenci svými, až jsem seznal, že jsou vrtkavými. Přišel včera mladík podél břehu, v tváři plamen, v oku jakous něhu;
dlouho, dlouho na břehu zde seděl, dlouho, dlouho v druhou stranu hleděl. Náhle vyskočí a zařve zlostně, dojmuloť ho jaksi přežalostně,
že dle vody kráčel druhou stranou pěkný mladík s přerozkošnou pannou. Jako sokol střelhbitou rychlostí ku lodičce kvapil v divém běhu,
srazil kopnutím ji náhle s břehu, že až bolně zaskřípěl břeh zlostí; jeho vesla mocně zafičela, že se voda zlostí rozsyčela;
jeho sochor mocně na dno sklesl, že se písek zlostně k výši vznesl. Včera zlostní, dnes zas zcela jiní – smutno, že i k pomstě jsou tak líní!
Včera loďky hlavní nepřátelé – dnes se loďka houpá k moři směle, voda sama dál ji zakolíbá; – včera mládce hlavní nepřátelé –
na břehu dnes mládec tiše dřímá, písek nohy jeho obejímá, vlna ve modrá ho ústa líbá!“
Cookies on Poetry Cove