Nebe šíré obléklo šat šedý,
jak by před kostelem kajíc stálo,
své „memento mori“ v čele nesouc
za staré se hříchy lidstva kálo.
Nebe pláče – nevěstu jak ženich
mrtvou, ztuhlou v slzách vřelých topí,
či jak kněz snad budoucnosti poupě –
mrtvou pannu – svatou vodou kropí.
Nekropí to kněz snad mrtvou pannu,
aniž nebe hřích by lidstva kálo, –
déšť to vlažný v kyprou zem se vpijí,
bychom neměli snad chleba málo!