Stržena rouška – náhle prchnul sen!
Jak smrt by sáhla, sedím poděšen,
se zrakem zjitřeným a chvějícíma rtoma –:
„Jsem já to, já? – a zde v těch stěnách doma?“–
Naslouchám, odkud odvěť zahlaholí. –
Však slyším hukot těžké hlavy jen
a srdce – srdce bolí!
Což nejsem mlád víc? Což již přesněn ráj?
Vždyť než jsem zasnil, byl přec květný máj
a zem i nebe dýchaly mi něhu! –
Kde je můj máj? – Vždyť plno venku sněhu,
tam noha dupe po umrzlé roli,
zde hlava v jíní má jak stará báj,
a srdce – srdce bolí!
Chci sebrat se a myslím dál a dál.
Což žil jsem život, či se mně jen zdál?
Vždyť zdá se mně, že k velikému dílu
jsem velkou vůli měl a celou sílu –
kam teď jen vzhlédnu – kvítí cizích polí,
jsem žebrák jen a chtěl jsem býti král –
a srdce – srdce bolí!
A vím, že jsem chtěl také šťasten být
a sluncem v okeán se lásky vpít,
že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky –
ach bože, bože – kde to moře lásky!?
Sám sedím zde a trapné u nevoli,
zrak pustý v pustém hledá koutě klid,
a srdce – srdce bolí!
Hej jak ta bije ve zimničný sluch!
Tam venku po ulicích bujný ruch,
tam masopůst si víří v městě dole
a smích a hřích se točí v šumném kole,
tam láska, mládí skočnou vyšveholí –
mně smutno, k smrti smuten je můj duch
a srdce – srdce bolí!