Nad hrobem prázdně zejícím
lid u rakvičky kleká,
lid hadrovitý, chrtné tváře;
a otec hlasem chvějícím
promlouvá na hrobaře:
„Jdi, jdi mně pro faráře
a rci, že hrob již čeká
na svaté vykropení,
a rci – já nevím, co ti dím,
však rci, že jistě zaplatím,
teď že zde groše není,
že není nikde práce, –
jdi, rci mu jenom krátce,
že nemocna je žena
a všechny kouty prázné –
jdi – jdi – mně slovo vázne!“
a z hloubi pozastená.
Zrak neurčito upjatý,
zub pevně v ret je zaťatý,
tvář bledne, zas se pýří:
to není otce zoufalost,
již převrhla se v hněv a zlost
a v nitru hněv jen víří.
Již hrobař jde. – „Žeť přicházíš!
Nu přijde farář, přijde?
„„Až na krejcar prý vysázíš,
dřív z domu že nevyjde!
Když prý byl u tvé ženy s pánem bohem,
že viděl stláno pod ní jako stohem,
a kdo prý ještě má tak plné lože –““
Muž v řeč mu strašně zakleje
a nohu v hlínu zareje –
„Nechť ale zhynu třeba v roce –
však nemůž být v tom tak přestrašná vina!
buď kněz ten proklet „jménem boha otce“
a proklet zase „jménem boha syna“ –
a po třetí: „svatého ducha spolu“ –
a teď mně kluka spusťte tedy dolů!“