Nad hlubokým, tmavým hrobem

Nad hlubokým, tmavým hrobem černá rakev se tu vznáší – ach tak černá, že mně černosť všechno světlo z oka plaší.

Že mně rozum rozplašila, až ta hlava k prsoum sklesla, až ta lebka kolotá se jako loďka beze vesla.

Byla by mne umučila snad ta nekonečná muka, štěstí moje, že mne náhle vyrušila cizí ruka.

Štěstí moje, že tak náhle slova ruší sen můj těžký: „Nemá se snad otčenášek předříkávat pouze česky?“