Nač ta nezabudka v slzách touhy zkvěte,
an ji noční mráz neb denní parno zhněte?
Nač že bludice ta u lásce nás sloní,
když se sama v divé, šeré moře skloní?
Nechť však nezabudka něžnou hlavu sklání,
nechť si slunce denně v západ ustele; –
zas jak slunce, nové upamatování
vzejde nám i z chladných hrobů popele!