Na pahorku leží pole chudé –
ostrov v časův proudu – málo znáno,
jako skříně skvostné na poklady
čtyrmi bílými zdmi obehnáno.
Vrata jako zámek zrezavělý,
povrch zbořené a spustlé sady –
nesáhne zde ovšem žádná drzá
ruka uložené na poklady.
Noha spěla má k těm chudým rovům,
poutcova jak k hrobu spasitele,
bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala
sabatový šat svůj na přítele.