Mrtvé ticho zas se rozložilo,
jak by za zděmi zde v tělech živých
jenom něco mrtvých srdcí žilo.
Ticho v chodbách, že se sluch i klame,
že mní slyšet děsící jej hlasy,
připomínající vzdechy známé,
mluvící o chvílích bolně tklivých,
budící zas staré, teskné časy.
Jenom chvilkou slabý ruch dán tichu,
když zde prasknou vetché rámce staré,
na nichž podobizny mrtvých mnichů
halí se už v časův barvy charé.
Praskáť v nitru dřev těch ovětšelých,
jak by postavy ty tváří zkamenělých
netrpělivém, posledním ve hnutí
přály sestoupit si s výší smělých
dojít konečného zapomenutí.