Jen kratičké zpívám si písničky,
jsemť vojákem, u přední stráže:
my slouchavě hlavu svou kloníme
a nepřítel jazyk nám váže.
Však někdy cos na prsa zaťuká,
a cítím: vnitř náhle to chodí,
a je mně, jak slyšel bych zlý tam pláč,
jak právě se z člověka rodí.
A tesknota těžké jak přívaly
se zvedá a hučivě šíří,
a pojednou na vlnách mysl má
jak tonoucí lísteček víří.
Pak vyrazím písničku ku nebi,
s ní letí, co srdce mé tíží –
a oněmím zase a naslouchám,
zda zbůjník se táboru blíží.