Patrone věcí ztracených, ó svatý Antoníne! –
Neboj se, já tě nezdržím, vím: musíš slyšet jiné,
kdybych pak tebe prosit měl, bys všechno to mi vrátil,
co jsem já, člověk pitomý, v svém živobytí ztratil
(na příklad srdce dvacetkrát, as tisíckráte hlavu),
ty bys v své svaté kancléři měl náhle pěknou vřavu!
Za jednu věc však prosím přec, té nad jiné mi líto,
kdykoli na ni vzpomenu, mnou celým zatočí to,
vzpomínka pouhá zahání mi z duše smutek škodný,
noci mi mění v denní jas a každou trpkost sladí –
patrone, tu věc zas mi vrať – ach vrať ji – budeš hodný!
čekám již, svatý – svaťoučký – vrať mi jen – moje mládí!