Mne to už zase, otče můj,

Mne to už zase, otče můj, ku hrobu tvému pudí, a u hrobu ta pýcha zlá se v nás zas obou budí.

Jsme blízko zas i daleko, jak jsme si vždycky stáli, zas rozpínáme ruce své, bychom se neobjali.

Jsme blízko zas, však v oči zas druh druhu nepohledí, zas velká láska pojí nás – a dělí nás zas ledy.