Milosť! – Můž-li jemný slavík mnohým
krásnějšího slova zapěti?
může-li však noční šedá sova
hrůznějšího také úpěti? –
Strom bych žití svého v zemi vsadil,
krví vřelou denně zalíval,
tlukotem jej srdce okopával,
aby s časem stejně prospíval;
a kdy prsou hrany vyzvánějí,
že jsem smrť si pracně vydobil,
ze dřeva bych zestárlého sobě
motyku a prkna vyrobil:
motykou a prkny připravil si
jámu, lůžko, jež mne pohostí, –
o kéž víchr jámu sám zavěje –
jiných žádných nechci milostí!