Matka

Pod vodou měl ji sedm let a měla s ním dvě děti, pak řekl Vodník: „Můžeš teď zas domov uviděti.

Déle se však tam nesdržuj než tři dni a tři noci, sic zde tvé děti zardousím a umrou bez pomoci.

Déle se mně tam nesdržuj, to žádám ještě jednou, sic vlny ze dna děti tvé jak mrtvý leknín zvednou! –

Plynula noc a plynul den, co zas je navrácena, co s ní se těší družka zas i matka skormoucená.

V noci ji matka uspává přemnohou průpovědí a ve dne s družkou zpívají kde kterou píseň vědí.

Plynula noc a plyne den a plyne noc již třetí: „Již musím od vás, volají mne moje drobné děti.

Musím již od vás, ku kapli jdu zbavit vší se tíže, o matko, dejte ruku svou a požehnání kříže!“

Rychle se matce vytrhla a dveřmi rychle kráčí: „Kam, družko drahá, v spěchu tak, že sotva dech ti stačí?

Ona však kolem okénka dál dále rychle kráčí, a matka za ní z komůrky: „Nenech mne, dcero, v pláči!“

Sklesla před Panny obrazem: „Mou matku starou chrani! – a doma matka modlí se: „Ach dceři cestu brani!“

Se zdi se Panna sklonila zázračném u zjevení: „Víc nepůjdeš již k muži zpět, sic přijdeš o spasení.

Pro tebe více muže tam ni dětí více není, a půjdeš-li tam předce zpět ty dojdeš zatracení!“

Oko se slzou zalívá a srdce smutkem puká: „Ach Panno, k dětem půjdu zas přes všechna pekel muka!

Rci mně, o Panno, kdyby v tom i věčná byla vina, zda byla bys kdy mohla ty snad opustiti syna?“