Jsi zahalena dosud v slastném ranním snění –
ba ještě nepřišlo to tvoje rozednění.
My s úsměvem hledíme na tě zpovzdálena,
jak tváře tvé se ve snách barví do ruměna.
A tiše čekáme, až přijde slunko tvoje
a polibí tě: „Vstaň již, milé dítě moje!
Již odestři ty měkké modrých oček řasy,
znej, co je život lidský, co je v světě krásy!“
Pak ale rychle k prsoum tiskni se tvá ruka,
bys blaze cítila, jak srdce poupě puká,
a tváře tvá ti zvlhni v májovém jak dešti,
to pláčem radosti, to pláčem štěstí!