Jak nerádo se hoví dnů těch zvyku:
své jmeno zanést na list památníku!
Za deset let víc barva světla nemá,
za deset let jsou všechna slova hluchá –
za deset let tak mnohá ruka suchá,
za deset let tak mnohá ústa němá –
za deset let máš z památníku, synu,
již jádro vyschlé, pouhou skořepinu,
co zářit mělo ti jak pohár ze křišťálu,
je omšený jen střep, v něm trpká kapka žalu!