Zhlížela se vrba u potoku,
zkalilo se oko bystrých toků –
nedbá o mne žádný, ba pražádný,
nedbámť o žádného, v srdci chladný.
Vítám led, jenž kol hrudi se klade,
vždyť i led má svoje něžné kvítí; –
pěknýmť bodlák v růžovém i sadě, –
proč by nemoh též své trní míti?