Ležím v bujném, pestrém drnu,
větřík běží travou,
modrým květem vedle hlavy,
bílým nade hlavou.
Běží po vrcholcích stromů,
v spěchu sadem duje,
za ním pod stromy se zvolna
pohřeb pohybuje. – –
To nesli pramlaďounké
ku hrobu kolem žití,
snad teprv poznávalo,
jak jaro v srdce svítí.
Snad bylo jak ten skřivan,
jenž jarem teprv vrácen
a po první hned písni
zlým krahujem byl zchvácen.
Kolem cesty staré stromy
lidem soucit hlásaly,
na vůz černý s lesklou rosou
bílé květy střásaly.
Bílé květy divný tanec
na vozíku skákaly,
a ti lidé k jejich tanci
truchlou píseň plakali.