Co dále? Už nic! Ba pranic už!
Až mne to v čele loupá!
Však konec je konec, ať už je
ta historka jak chce hloupá.
Je pravda, já ještě pak náhodou
jsem Vilmičku v městě vídal;
však klopil jsem oči – já styděl se
a ani se neohlídal.
Přec arci jsem mžikem vždy zahlédl,
že Vilmička zdráva a tlusta,
jak bývají provdané ženušky:
vzalť si ji as přec jen pan Šusta.
I palácovému koutu jsem
se vyhýbal mnoho roků –
snad dřímaly paláce pak tím líp,
když nerušil zvuk je mých kroků.
Nechť dřímaly, dřímal ten černý dům
i děsný ten jeho zvonec –
já čtenáři pěkně se poroučím
a připisuju zde: „Konec.“
Tak! Teď je to se mne! Třicet let
již, co mne to občas bolí,
že při té své lásce mladistvé
jsem mizernou hrál tak roli.
Už Vilmička arci nežije,
a nejsou, kdož o tom vědí;
však tlačí-li člověka svědomí,
je nejlíp jít ku zpovědi.
Ku nestatečnosti se přiznat kdys,
je mužovi ovšem bolno;
však teď je to venku: hvízdám si –
a je mi tak volno – tak volno!