Nuž – dorostl jsem a hrdě dost
jsem kráčel po pražském mostě,
a díval se z chodníku na chodník,
kde které jde hezounké rostě.
Kde které jde líbezné rosťátko
a nese se růže jemná,
a má-li pod brvami blankytná
či má-li snad očička temná.
A blondýna je-li či bruneta,
a srnčího je-li kroku,
a obloučká je-li po prsou
a štíplého přitom boku.
A ústa má-li jak maliny –
ach bože, když člověk narost,
má pojednou pranové ohledy
a tisícerou pak starost!
Hrome, ten pohled – ta postava!
Jak, vpravo se zatáčí dolů?
Co myslíš, ty andílku, proběhnem
se trošičku o závod spolu?!
Já předešel. Zase tak pohlédla;
však honem zrak sklopila k zemi.
Oslovit chtěl jsem ji, nevím proč
jsem zůstal však přece jen němý.
Aj vida, hledí mi uniknout!
Vždy rychlejší její je chůze,
a přede mnou jak tak pospíchá,
je podobna letící duze.
Již přece zas poněkud slevila
z rychlosti krůčku svého –
a hle, teď zvolna se zatáčí
do „koutku palácového“.
A postála, trochu se ohlédla,
já pozdravil zpovzdálí skromně,
a ona se lehýnce usmála
a zmizela – v černém domě.
Zde tedy! A nejspíš že dceruška
té známé mi od dříve paní?
Nu počkej! Ty nevíš, jak umím já
děvčátkům ukrádat spaní!