Dláždění velké a nesjeté, zelenou prorostlé travou, dva paláce stojí nalevo, dva paláce stranou pravou.
Budovy rozlehlé, obrovské v tiché se náměstí spjaly, a hledí tak šeře a podřímle, jak spaly by a jen spaly.
Kdykoli odlehlým náměstím hošík jsem projíti musil, vždy kráčel jsem mimoděk po prstech a tesklivě dech jsem dusil.
Jací as spavým těm olbřímům velicí snové se zdají! Co asi ty mříže a zákleny, co mhouravé arkýře tají!
Však někdy nás více si zaběhlo do „palácového koutku“ a náměstí pojednou oživlo, jak dotknutím květného proutku.
Pak vesele tam a kurážně se hlasy nám ze hrdel draly, a smáli jsme se, jak zvuky ty kdes do zdí a do oken praly.
A náhle jsme vejskli a slouchali, kam blabolná ozvěna letí, a poskočili si a utekli – vždyť víte, co umějí děti!
Z těch obrů byl jeden můj miláček, měl tváři až černou, však klidnou, měl veliká vrata kovaná, a za nimi portýrku vlídnou.
Jak rád bych byl s obrem hrál si tím a leckde ho pozatáhnul! A vskutku se stalo! Kdys v podvečer jsem drze mu na knír sáhnul.
A sotva jsem zatáh, těžký zvon vnitř na poplach domem duní, a ve vratech dvířka se rozlítla a ve dvířkách portýrka funí.
„Ty nezbedo, čertovo pometlo, ty ďábelská – odpusť mi, nebe! – jen dostat tě někdy mých do rukou a roztrhám, rozmelu tebe.
Já zrovna si uložím dítě své, vtom banda ta na poplach zvoní, a chytla-li holka už dřímotu, má chudinka také zas po ní.“
Já výskal a skákal a točil se a moh jsem se popukat smíchy; však když jsem se octnul až za rohem, byl pojednou jsem pak tichý.
„Vždyť nemusilas mi tak nadávat, ty nehodná, hubatá paní; víš, nech si tu hloupou svou holčici, a ta ať si nechá své spaní!
Ať ve spaní roste a tloustne si, co je mně do škvrněte, do ní, však já ti ji nikdy už nevzbudím, má ruka už nezazvoní!“
Tak sliboval jsem a potvrdil vše řečené máchnutím ruky, a nežli jsem doběhl k domovu, jsem sepral se s desíti kluky.
Cookies on Poetry Cove