„Od pondělka do soboty
čteno tedy šest mší svatých –
stará taksa – jen šest zlatých –
nehledímť já na novoty!“
Proti děkanovi sedláček
rozpačitě hledí na sáček.
„„Budou-li jen platny, víte-li!““
„Jakžpak nebyly by, příteli,
svatá mše nám ve všem vypomůže!
Nyní ale se vědít může,
k jakému jste dal číst účeli?“
„„Inu, velebníčku, – já mám v stáji
vola; je mu chlapu jako v ráji!
Dostává, co mu jen hrdlo ráčí,
mláta, otrub, sotva žlab že stačí,
přec je mrcha jenom kost a kůže.
Nu tak pomyslím si: rozum muže
všude konečně přec nedostojí;
a tu pravím tedy k ženě svojí:
čerte ďáble, copak dělat máme,
nejlíp bude snad, když vyprodáme? –
Žena na vola si k stáji zajde,
a pak praví: Snad se něco najde! –
Nechme prozatím všech lektvarů –
víš co, muži, dojdeš na faru!
Děkan soudek odhora až dolů,
ztloustl tak jen od samých mší svatých –
dejme jich též něco svému volu,
snad se vyplatí nám těch pár zlatých!““