Pěti mudrcům dal Chudobu, svou dceru, otec Osud; zetě vybral dobře věru: vdal ji za vojáka, kněze, obchodníka, za mudrce z pariů i za rolníka.
Pyšně nesli hlavu u mladistvém květu: „Třeba chudi, přece prospějeme světu!“ A když dožili si lidská svoje leta, povolal je Osud před soud všeho světa:
„Každý nechť vystoupí, k otázce odvětí: čímže byl jest světu v Chudoby objetí?“ Vystoupili čtyři. Hlavy k prsoum sklesly – o svatbě se byly přec tak pyšně nesly!
„Nemohl jsem platit učitelův zvěsty, byl jsem prázdný rybník podél lidstva cesty. Sbíral jsem jen vlastní zkumné mysli zvěsty, zas jak rybník v lese, vzdálen lidstva cesty:
slunce, hvězdy přišly, zář i bouř v mně žila, poutníka však vlna moje nesvlažila!“ Kněz tak dí, a voják vystupuje nato: „Chtěl jsem osvobodit, otroctvím co spjato,
chtěl jsem vymstít všechno, co kdy lidstvo hnětlo, povalit v prach, co kdy lidstvu bralo světlo. Neměl jsem však zbraní – smáli se mně, smáli, jako hadu, jemuž zuby vylámali.“
Rolník nato: „V bídném živobytí boji drobně utratil jsem všechnu moudrost svoji za chléb, sůl a olej, za lék pro nemoce – lidstvu byl jsem stromem suchým, bez ovoce.“
Obchodník pak: „Chtěl jsem spojit světa konec – byl jsem ptákem, jemuž křídla srazil honec.“ – „A ty, pario,“ dí Osud, „jak ty s ženou? Stojíš jediný zde s hlavou povznešenou!“
Paria tu stojí s hlavou povznešenou: „Děkuji ti, pane, ženu za vznešenou! Sotva se mne dotkla prostým svojím květem, poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.“
Cookies on Poetry Cove