Kmotře Hátě, sužované vdově,
zapálil blesk v městě Kocourkově
starou stodolu. – Tam vizme Hátu,
kterak rozběhla se k magistrátu,
kdežto na základě svého práva
pánaboha v obžalobu dává:
„Velemocní konšelé a páni,
moudří v radě, chytří ve konání!
Smilujte se nad vdoviným steskem:
pánbůh stodolu mně spálil bleskem!“ –
Souhlasili vesměs moudří páni
v tom, že žhář jest hoden potrestání,
na to však byl jejich rozum malý,
jak by před soud svůj ho obeslali.
Náhle zvolal kdosi: „Mám to! Ajta!
Pošleme proň Vaňka policajta;
on zná ve všem zakročiti směle.“
V tom se zalíbilo radě celé.
Policajt si dvakrát říkat nedal,
vypravil se – pánaboha hledal,
prošel město, prošel okres celý –
pánaboha nikde neviděli.
Co měl smutný policajt si počít?
Když mu bylo před magistrát kročit,
bil se v prsa, tříkrát volal „běda!“,
že se pánbůh nikde najít nedá. –
Napjaly svůj rozum moudré hlavy,
a ta ze všech nejmoudřejších praví:
„Vyhráno jest! Pomoc v okamžiku!
Soused Bárta smrt má na jazyku;
již se vyzpovídal – duše čistá
na cestu se k pánubohu chystá.
Proto navrhuji, milí páni,
že vzít může naše obeslání!“ –
Návrh tento v radě došel chvály. –
Ve světě se tomu arci smáli.
Já pak, poznav vzácnou tuto látku,
do veršů jsem dal ji na památku.