Aj tedy v Římě přec po dlouhém čase na oslu lidstvu sjeli jste se zase?! Již všichni pohromadě blíž i z dáli, vy chytřejší než všichni v světě lidé,
vy zpupnější než všichni světa králi a hnusnější než všichni světa židé? Jste všichni, všichni zde v tom pestrém davu, vy jedni v černém tupé noci hlavu,
a druzí bílí líčená jak běhna, a třetí hnědí jako liščí stehna, a čtvrtí rudí spaření jak raci? – Nuž na kolena, darebáci!
Již na kolena, v kal a bláto tváří! Ty, Pie, stoletý ty hnusný lháři, úmore lidstva, šedivý ty vrahu, ven – ven! a klekni tam na města prahu,
a předříkávej, ruce vzepna vzhůru – tam k lidstvu vzhůru! – a vy za ním v kůru: „O běda nám, o běda, třikrát běda! Když lidstvo přišlo prosíc k hospodinu:
„„Nás mrazí, bože, srdce lidstva chladne, dej novou lásku, sic to srdce zvadne!““, bůh poslal lidstvu po svém velkém synu křesťanské nové lásky teplý plášť –
my strhli plášť, co povlak pro své křeslo, my lidstvu za něj dali horší zášť a k ukrutnějším bojům nové heslo – o běda nám, o běda, třikrát běda!
O běda nám, o běda, třikrát běda! Když lidstvo přišlo prosíc k hospodinu: „„My slepnem, bože, duch náš slabne – slabne, dej pravdu novou, ať víc neochabne!““,
bůh volnost – rovnost poslal po svém synu – my na tu pravdu, jak když tygr skočí, my nehtem vytrhli jsme lidstvu oči, myšlénky v dětech už jsme povraždili,
otrocké hlupství vzhůru k nebi zdili – o běda nám, o běda, třikrát běda! O běda nám, o běda, třikrát běda! Ve jménu boha, v nějž nám není víra,
jsme chtěli stát se pány všehomíra; svět byl nám krámem, zbožím všechna sláva, i z Panny svaté nevěstku jsme učinili, jež čistotou svou pro nás vydělává.
My šťastné dědiny v paličský popel kladli, my ženu každou smilstvem pošpinili, my chudině i tvrdý mozol kradli, my vraždili jen pro chuť, jak ta zmije –
sám jedovatý blesk nám s rukou krev nesmyje – o běda nám, o běda, třikrát běda!“ – Teď jděte! – ne však nazpět v lidstvo více, vy nikdy nespatříte lidské více líce! –
ven do pouště, vy ke všem pustě tvrdí, a má-li poušť snad přece milosrdí, nechť horské hromy vzdechy vaše zhluší, nechť věčný led proud slzí zmrazí v kámen,
nechť kočka pouště vysápne vám duši – Amen!
Cookies on Poetry Cove