„V polním co dešti je krápějí,
po cestičce je mých šlápějí –
kolik je kostelů ve světě,
tolikrát byl jsem u děvčete!
Kolik je ve světě klášterů,
tolikrát šel jsem k ní k večeru –
kolik je po kraji kapliček,
tolik mně dávala hubiček!
Kdybych byl klíče měl od nebe,
nebyl bych zrána šel od tebe,
nebyl bych lásku si pochoval,
byl bych tě matičce dochoval!
Na hřbitov lásku svou ponesu,
na hřbitov, černých tam do lesů.
Vejdu tam malými dvířkami,
zavřeny dvěma jsou klikami –
jedna je pro panny bez věnce,
druhá pro zklamané mládence.
Zaleskne tolik se slziček,
kolik je po hrobích traviček.
Zlaté ty po nebi hvězdičky
napláčou studené rosičky:
zelenou kytku že nasázel,
žlutý že rozmarýn vycházel!“