Já povrhuju salonem,
kde bídák marně zvoní,
a smí-li vejít, u dveří
hned se mu otrok kloní.
U dveří otrok – dále však
zas ty se k zemi shýbej
a jemnostpaní nadšeně
zdaleka ruce líbej.
Před každým měj zde úctu zvlášť,
neb každý je zde něco,
ten první umí dobře jíst,
druhý prý viděl lecco;
třetímu „básník“ spílají,
neb umí verše dělat,
a čtvrtý slaven pro svůj chov
racionálních selat;
a pátá k vzácné zábavě
uměle písně vřeští,
jak by ji brali na nože,
neb štípli leckdy kleští.
Zde podle peněz, náhody
se „výtečnost“ tvá měří,
musíš-li v místa poslední,
neb smíš-li blíže k dceři.
Hoj sláva mojí hospůdce,
kde vstupních lístků není
a skvostný pán i otrapa
kde jsme si všichni stejni.