Já zanevřel na svět a v samotu
hor zanesl šedou svou chmúru.
Však jaro svou dcerušku navedlo:
„Jdi pomalu k němu vzhůru!“
A dceruška Zeleň hned šla a šla,
a žebroní s slzičkou v oku –
co dělat s tím nevinným dítětem!
jdu – po jeho jdu už boku.
Kde který je strom, honem setřásá
mně na ruce květy své svěží,
kde které je žitečko na poli,
mně radostně v ústret běží.
Kde který je ve větvích zpěvný pták,
mně nad hlavou písničku zvoní,
kde který si povídá šumný les,
hned tichne a mně se kloní.
Jsem pohnut. „No víte, ta srdečnost
– to musím říc’ – ta je Vám ku cti!
kdo miluje člověka řádného,
tou láskou i sebe uctí.
Já v prsa si zkoumavě nahlédám
a šedou tu chmúru v nich plaším –
no víte co? – já se Vám podávám:
jsem tedy zas letos Vaším!“
Jak pahrbek vedlé to uslyšel,
hned radostí na nebe ječí:
„Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,
ať sláva je ještě větší!“