III.

Jak skřivánkové povždy nejraději své písně proti proudu větrů pějí, tak také pěvec čistě časový své nejkrásnější písně vypoví,

své nejžhoucnější city do nich vlívá, když proti proudu časovému zpívá. A jak ten skřivánek tam v modré výši vždy dál a dál svůj zpěvný kruh zatáčí,

tak také Jan své lehké kroky spíší a zpívaje si vesel polem kráčí. „Dnes ještě dojdu žádaného cíle a nastanou pak přeblažené chvíle;

snad za den v středu venkovského lidu už zapomenu vzdělanou tu bídu! Ba zde ty neouhledné vesnice snad vychovaly sobě tisíce

už takých podařilých, dobrých synů, že mohou sloužit k mému Oněginu! Aj, proč bych nevzal k svému Oněginu za látku hrdinu si z vesnic klínu

a z lidu, jenž se všemu teprv učí, v němž ještě prvotní jsou všechny cnosti a – díky cizích kultur vzdálenosti, z původní půdy každý květ vypučí?

Původním ovocem nás lid náš blaží a pro to ovoce tak pěkně zraje, že lid náš, málo cizého jen znaje, si vlastního pak plnou mírou váží.

Náš lid se k uvědomí přivést dá rychlejším krokem, než se mnohým zdá, tím spíš, že značná čásť už uvědomělá, ba větší část, než myslí moudrosť domnělá.

Kéž dán mně sluch, bych slyšel růsti mech, a zrak, bych dálné hvězdy doved sčísti – bych mohl v srdci lidu jasně čísti a poznal nejtajnější jeho vzdech!“ –

Však noha Janova už zlínila a že zde houšť mez polní stínila, ulehnul k odpočinku na zemi a nechal chlad si vanout větvemi.

Tak hluboko se v modro zahleděl, že brzo ani, kde je, nevěděl, že viděl, jak se nebes klenba točí a k spánku zavřel trochu mdlé už oči.

Teď kdybych patřil k chase básníků, toť musel bych – tak mají ve zvyku – nechaje Jana na mezi tam spát mu také nechat slušně něco zdát

a podat divných snů těch divný popis; však že zde píšu jakýs životopis, jsem – myslím alespoň – též povinen povídat krátce krátký jeho sen.

Nuž, zdálo se mu, že je velkým ptákem, že vznáší v dálce se už nad oblakem a nemá daleko už do nebe, v tom náhodou se koukne pod sebe

a vidí jako v rámci Čechy celé a nad nimi jak pršky slunce žhoucí že rozpřádají se teď sítě stkvělé. Hned spouští se, však nový div divoucí!

Zří, města všechna že i vesnice v obrovské jedno město se tu spjaly, a lesy, háje, lučiny a pole, že kolem města v krásném polokole!

Teď ale sotva zraku uvěří, vždyť v městě ani jedné ulice – a místo ulic moře se tu valí! On hledí v před a hledí nazpátek

a myslí, že je v srdci Benátek. Po vodě letí gondolieři a k výši zazní jasný jejich zpěv, tak dojemný, že budí v srdci tísně!

I rozjaří se jeho bujná krev – tak čeština jen zvoní, zvučí, cinká! A nezdrží jej více lesklá výš on zpouští peruť k městu níž a níž

a slyší, gondolierův ty písně že stancí z Lešetického jsou „Hynka!“ Jan náhle strachem s meze dolů skočí, je hrůzou bled a k smrti poděsen,

a rychle mne si rozespalé oči – „Buď bohu chvála, že to byl jen sen!“ Však ku konci se chýlí teď už den. Jan čerstvým krokem si zas připílí,

by dorazil dost časně ku cíli, a od příbuzných všecek unavený přijímal políbení v pozdravení. – Snad nejlíp uctíš hosta v hospodě,

tak je to aspoň v Praze ve módě. Jan se strýcem též v hospodě už sedí a právě sermon dlouhý zavírá a pot si s čela pracně utírá –

s otázkou v očích na strýce teď hledí. „Já myslím, strejčku, pro radosť, že nakázal jste toho teď už dost! Ty naše řeči – prosím – jděte, jděte,

co myslíte, to u nás nenajdete! Ostatně nejsme na venkově hloupí a když z nás někdo časopis předc koupí, toť pro to jen, jak stojí obilí,

zač bychom v Praze ho as odbyli. To ostatní – my máme tak už v zvyku si na neděli nechat politiku a co se přečíst dá as za půl dne,

to přečtem v neděli si odpůldne. Část pěkná pro zimu nám ještě zbude – tak chováme se po venkově všude! A kníhy kupovat? – Jen dvě jsem koupil

a kdosi povídal, že jsem prohloupil peníze daje Spravedlivou za kroniku a za kníhu, jak našli Ameriku. A pravím, co se týká obecného blaha –

aj tomu rozumíme! – vždyť to naše snaha! Což, kmotři, zdaž jsme dobře uďáli, že obecní jsme pole prodali?!“ –