Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
byl samý nach a plný zlaté zdoby –
však trhám zpět zas zelenou svou síti:
kam on mně used’, bují tořič – kvítí
umrlčí hlavy do podoby.
Já vesel hledal sněžnou parnassii,
má květ tak milý, srdce do obrazu,
a našel ji – však ruka zpět se veze:
kol kvítka můra smrtonoška leze,
s umrlčí lebkou ve svém vazu.