II.

Je učedník ten, jenž s vítězným křikem teď náhle vozík v prostřed cesty skácel, že soudek se až k nohoum tvým potácel a hošík jásal nad svým velkým činem,

jenž proveden jen můž’ být učedníkem – je učedník ten snad tvým Oněginem? Aj snad ten snílek ani slova neví, co se teď kolem něho v světě jeví.

Už zase u rohu tam sklíčen stojí, tak sklíčen, že i myslet už se bojí, a tvář nám svědčí trochu více bledá, že posud Oněgina svého hledá.

„Ha, že jsem dřív si na něj nezpomněl! Můj Pokorný mně vždycky rozuměl a znám jej jedinou co osobu, jenž stvořena jak naši pro dobu!

Mlád žil už rychlej’, nežli žijou jiní, jimž stáří jen, že žili, v tváře píše, a vypil blaho s klamem z plné číše, než pít uměli druzi jeho líní.

On, jenžto znaje žití sladké kvítí a poznav nenávisť a poznav lásku se v proudu žití v skálu ustálil, by nikdy z pravdy cest se nevzdálil;

on, jenžto nehledí upevnit žití, jenž vyhýbá se bránícímu svazku a z přesvědčení o ty cesty nedbá, na nichž by našel odvislosti chleba:

on jenom tajným zvěstům rozumí, již co hlas času kolem zašumí! Můj Pokorný, jenž dlouho světem štvaný olympskou slávu chce si vydobyt

a posud lká co pěvec neuznaný, lká pro to jen, že nemůž’ působit; on jemuž nejvyšší už štěstí jesti se obětovat obecnému štěstí,

jsa vědomím tím odměněn a blah, že bratrův slávou vlastní vydobude, že bratrův věncem věnčena mu hlava: on jen můž’ obrazem být našich snah,

vždyť jemu jasna naše cesta všude a není snem mu pouhým naše sláva, an ví, že ducha svého mohutností sen může přivést krásné k skutečnosti.

S ním duch můj k svaté pravdě zaletí, an v snahy své mne druha zasvětí! Můj Pokorný, můj přítel genialní, mně zvlášť už pro to byl vždy přemilý,

že na bratrství jsme si nepili, jak obyčej to u nás trivialní! Mám Oněgina, ohlédnu se po něm – už dávno neslyšel jsem slova o něm!“

Nu také trochu frasí házet umím, však musím říci: Janu nerozumím! A po třech schodech kroky svoje měře už vzhůru ku příteli svému letí,

že utíkají ustrašené děti – už stanul, bezduch zaklepal na dvéře! „Jen dále!“ zazní trochu líně z vnitra. „Aj – Voláček! – Nu dobrého vám jitra!“ –

a jako v pozdravení strašně zívá a líně ku sedadlu hlavou kývá. – „„Vy nejste, myslím, v dobrém humoru.““ – „Jsem mrzut, mám zde bratra z venkova,

ten nezveda mne ještě pochová! Já už mám dost takého rumoru! Přichází v noci o půl jedenácté, pak čte a svítí ještě do dvanácté,

o osmé zdá se mu pak první sen a vstává, když už v půli stojí den!“ – „„A vy byste moh’ pro to mrzut být, jenž posud ani neznal jinak žít?““

„Jen žádný omyl! Co jsem ouředníkem, už mrštil v kout jsem mnohým starým zvykem.“ – „„Vy ouředníkem?““ – „Nu a je to brzy? Už nejsem, bohu chvála! Atta Trollem,

jenž bez cizí chce vlny běhat polem! Měl jsem snad déle drahý čas svůj mařit? Stav se mně líbí a jen to mne mrzí, že musím ve kravatce se teď pařit.“ –

„„Vy žertujete! – Čtete noviny, kdež předce úřední teď hodiny!““ – „Jsou ferie.“ – „„A čím se zabýváte, zdaž literarně činným nebýváte?““

„Já literarně? – To je o co stát! Chci předce jednou klidně počnout spát!“ „„Vy chcete přestat, kde vše k předu spěje, vše rozkvétá, že se až srdce směje?““ –

„Ach prosím – moje literatura je „Bohemia“, ta mne drží v novém, že vím, co asi dělá nestvůra, již v zvyku starém kulturou svou zovem.

Vy máte pravdu, národ k předu spěje, vždyť máme mládež, až se srdce směje! Když první předce někdy tázán bývá, zdaž Slovanem, tu líně hlavou kývá

a druhý praví, že si nevzal času, by zrno vybral teprv z toho klasu, kdež brvu s brvou moudře třetí pojí, že člověk vždy mu nad Slovanem stojí!

A čtvrtý? – Mnoho jí a mnoho pije a křičí „Slovanstvo nechť věčně žije!“ – co neslovanského, to věrně psuje. Konečně pátý rusko-srbsky dýše

a děvčeti když v pamětník se vpíše, jen glagolitikou se podpisuje! – Vy dovolíte, že si župan svléknu, chci kousek s vámi, jen se přiobléknu!“

„„Jste ženat?““ – „Nejsem, ale v brzku budu, jen až teď trochu těch svých dluhů zbudu.“ – „„Nu přeju štěstí tedy k tomu svazku, vždyť odměníte Marijinou lásku!““

„Já Marijinou? To mne nenapadá! Chce mně svou dceru dát teď náš pan rada.“ – „„A Marije?““ – „Upřímně, milý hochu, já předce nerad slýchám často o ní,

sestárla se mnou předce jenom trochu a vdát se – to je teď už těžko pro ní. Snad bych byl blázen s to, ba na mou věru! jen kdybych neměl pana rady dceru!“ –

A už se na ulici spolu baví, tak tiše, elegantně, beze křiku, že věru žádný plic svých neunaví. Teď stanou před hostincem – béře kliku –

„Nu, Voláčku, což chtěl jste předce vlastně?“ a počne usmívat se nobl-slastně – „Zdaž si sem trochu se mnou nezajdete? To je už teď můj každodenní zvyk,

sem zajít na víno a na jazyk. Má dobrý! – Ne? Nu tedy s bohem jděte“ – a v pozdravení líně hlavou kývá a ještě jednou strašně „s bohem!“ zívá. –