Náš Boubín má šedivou čepičku
a zvolna si z dýmky kouří,
on pánem teď, hledí si do kraje
a lenivě očima mhouří.
Vše vidí: jak jeho že ženuška
si lesní svůj vrkoč plete,
jak větrným, měkounkým chvoštětem
sníh skalního s úbočí mete.
A vidí, jak kolkolem po řekách
ti trpaslí synci malí
si po vodě dolů a nahoru
své mlhové balvánky valí.
Jak šedivé ze skalní kotliny
výš výše se kotouč paří,
kde trpaslí dcerušky pro lidi
z mlh dešťovou polívku vaří.
A jiné z nich plátna zas utkaly
a věší je za strom všady,
že vandrovník náhle se zaráží
a neví již, kam že a kady.
Zas Boubín se ku řece zahleděl –
tam věru už stavba celá,
a od břehu k břehu se z mlhy most,
jak z mramoru do dálky bělá.
A na břehu stojí lid spěchavý
a radí se zdiven spolu,
a který z nich mamidlu uvěřil,
hrš! sklouzl a sletěl až dolů!
A Boubín se hromově rozchechtal:
„Ne, mámo – ti kluci Tvoji –
ej mají ty děti teď nápady,
že člověku rozum až stojí!
No mládí je mládí a stvořeno,
jak myslím, jen ku radosti –
hoď, mámo, jim mlhy té ještě kus,
vždyť máme jí, chvalbohu, dosti!“