I.

„Já nevěděl, že ještě plakat mohu! Však je to také moment veliký, když velký básník staví pyšnou nohu na pokraj blízkého už svého hrobu,

když básník, jejž zná svět už daleký, svá zpěvná prsa musí ve hrob klásti a ještě v poslední tu žití dobu zpomíná přátel svých a drahé vlasti!

Aj, já ho vidím, milého Puškina, jak mužně při smutné hře harcuje, jak klidně k smrti těžké pracuje ten mocný duch, jenž stvořil Oněgina.

A vidím sílu lidstva v předpokoji, vždy nová síla zas se k vchodu tlačí a ticho předc – i zašeptat se bojí, jen němá slza němé rty zde máčí!

Smrť drží křídla svoje rozpjatá, a domem vane tichosť přesvatá, zde bledne Rus i bledne cizinec a pláče sluha, pláčou knížata,

vždyť svatá Rus přichází o věnec a nejmilejšího už ztrácí syna, bujného pěvce, pěvce Oněgina. Tvé velké slunce, svatá Rus, už zašlo

a v moři citů tvých své lůžko našlo! Ach, jaký je to moment dojemný, když pláče národ pěvci do hrobu a krajem širým nese žalobu –

toť také hrob být musí příjemný! Však zdaž si pěvec toho nezaslouží, ten pěvec, který po nejvyšším touží a vlastní krví bratry napájí,

že ledy v prsou jejich roztají? Vždyť pravá píseň než zaklokotá, dřív pěvci ubéře kus života a každé slovo, které pěvec píše

povzdechem hrdla ztísněného dýše; vždyť každý řádek, jak se s řádkem pojí, nám vypravuje o předlouhém boji, a každý obraz v zvučnou sloku vtkaný

jen krví pěvcovou je malovaný! O velké Rusko, ty’s i v bolu šťastné, že oplakávat můžeš syny velké! Kdy přijdou také nám ty doby slastné? –

Ach u nás posud jsou i boly mělké! Ta chasa mladých našich básníků co dělá o svých písních povyku! A předce nejvyšší je její cností,

že není proti škole klassiků, že než-li píše, dřív se ochladí, že jednou za rok lyru naladí a předce Muze jako z povinnosti

vždy denně deset kusů odvádí! Však těší nás i taký počátek, snad budou kohoutci z těch kuřátek, a klassickým kohoutům předc jsou horkou lázní –

což vědí tito, zdaž ta mládež známa s kázní? I tetka „Pražské“ radostí se blázní, vždy stejně její soud a chvála zazní, že bratrovec má pěkný kabátek

a laciný že slávy počátek! Ba též děd „Lumír“ zabývá se s nimi a v radosti své pak jim vynadává, až skutečně se stanou nadanými;

i nazpamět jich písně trochu umí ač se mu leckdy mnohá špatnou zdává – nu, starý snad jim více nerozumí! Zde onde jenom zazní taký zpěv,

že rozjaří se líná naše krev! A národ drahý můj a milovaný, už mnohou žhoucí písní opěvaný – ach, jen že zpěvu, po vlasti jenž šumí,

ten národ ztrmácený nerozumí! Zde onde jenom člověk hlavu skloní, když žhoucí píseň o prsa mu zvoní, ta píseň marná a tak málo vděčná,

tak málo vděčná a však předce věčná! Vždyť každý pěvec – takým světu chod – nejvíce o tom bolu se nazpívá, jenž prsa jeho nejvíce rozrývá,

a předc zas žehrá, bolesť pro národ – to věru prý se teď už nesluší – mu jiné boly v prsou přehluší!“ Tak mluvil mladík. Monolog ten dlouhý

byl ovšem jenom čistě lyrický (já nechci soudit, zdaž též básnický), co mluvil, nebyl ale sen mu pouhý; vždyť v posteli ač při tom ještě ležel,

básnický mráz mu předce tělem běžel! Byl četl list, jímž ruských pěvců velké kníže Žukovský Puškinovi v posled věnec víže, a slova jeho tak ho rozpálila,

že se až prsa jemu odhalila, snad divením, proč pán jich nešetří a proč as máchá rukou v povětří. „Hej, holka, ať dnes nikdo nestele;

jen na chvilku pak někam odběhnu a pak si hnedky zase ulehnu – chci užit ku čtení dnes postele!“ – Tak volal. – Divno je, proč člověk v loži

se nejraději dobrou knihou baví, snad že se lebka pak tak neunaví, když novou moudrosť kníha do ni vloží. Mně bývá tak, jak bych byl nemocný,

však lehce jen, že mílo v peřin klínu, a kníha jako lékař pomocný, by podávala mně pak medicinu. A zase tak, jak pod stromem bych ležel

a větřík, jenž kdes cizým krajem běžel mně vypravoval nové pěkné zvěsty a zatřásl pak stinnou ratolestí, že padá ovoce na línou nohu

a bez namáhání je užit mohu. – Kdo byl ten mladík? – Byl – však slyšte, slyšte, už proud ho mluvení zas zachvátil, teď mlčte jen a tiše, tiše dyšte –

já musím psát, bych slova neztratil! „O nelkej, vlasti, nad svou čirou nocí, vždyť předce najdeš nadaného syna – já sám chci přispět tobě ku pomoci

a zazpívám ti tvého Oněgina! Vím, že mám sílu, že je u mne vůle, kde pevná vůle, dokonáno z půle! – Nuž, s bohem! dříve mně tak milé písně,

pryč s Petrarkou, pryč s školou Heinovou, mne volá duch můj dráhu na novou, vám, staré zpěvy, přišla doba plísně! – I já psal znělky – nu a co jest z toho,

vždyť znělku psal už ledajaký trouba, a každá znělka jest jak mořská houba a snese vodnatého hezky mnoho. Tak často pěveček se v tebe vhloubá,

o Petrarkovo nepraktická sloho, a s potem na čele a s pílí boho- rovnou si z rýmů myšlénky své dloubá. A když pak píše „dixi“ v unešení,

že smělec hříšný také znělku skoval, tu prosí Petrarku za odpuštění – nu, já se předce trochu jinak choval! Petrarko, že jsi hříšné lásky zkázku

vždy psával v znělek zvučné motanině, dokázal jsi pak líbezností hlásku, že je teď v světě láska na mizině. Ba myslet by se mohlo, v znělek klíně

že lásky složeny jak na provázku, an skorem každý, kdo jen kdy měl lásku, ji ztopil v znělce, v červeném neb víně. Však když tak lásku znělkou opěvali,

než rýmy, řádky všechny změřili, už dávno v slovích city pochovali, a když se synové jim peřili a dlouhou chvílí znělky čítávali,

skutečně ve smrť lásky věřili. Petrarko, ty jsi věru pobloudil! A Heine? – Ten se sám už odsoudil! Kde ale látka pěkná pro hrdinu,

jenž by se rovnat mohl Oněginu!? Snad také o zívání jeho zpívat? Vždyť u nás lidé neumějí zívat, a nemáme pak také salonů,

v nichž zívání vždy patří k bontonu! Náš salon? – V zimě dusná kavárna a v letě u Štvanice plovárna, a celý bujnější ruch literarní

se redukuje povždy na kavárny. My máme ovšem domů asi dvé, kam ročně jednou literatura se zve. Ach blaze tomu, kdo co vzácný host

koblišky chválí, které doma pekli! Však hostem tam jen zkušená je cnosť, jenž slíbila, že nikdy nezvlčí a o všem novém věčně pomlčí. –

A my co hosté? – Což by jinde řekli! A jakou vinu mám dát Oněginu? Rok života dám za pikantní vinu! – Snad duell také? – Ne! to by snad nešlo,

těch hloupých choutek nám už mnoho přešlo. A jaký stav? Snad mám vzít statkáře? Toť by mne každý měl snad za lháře! My máme nuzáka a muzikanta

pro naše stavy za repraesentanta! A pak, nač následovat dětinsky, jak z počátku to činil „Višínský“! Ne, Oněgin mně nemůž’ býti vzorem,

vždyť u nás předce posud řídký host ta pansko-ruská blasírovanosť i se svým proti bujnosti vší vzdorem! – Už vím! My čekáme teď lepší časy

a všude kolem pějou nové hlasy, že novou máme, velkou budoucnosť. Už vidím básně své největší cnosť, že sáhne směle do mladého žití

a nakreslí to jaré žilobití! Nad národem mým čirá tma se zlomí a národ snahám svým pak porozumí! Myšlénkou silnou naznačím mu cestu,

jíž kráčet bude ku zlatému městu! Já těším se už věru na kritiku, jak nadá mlhavých předc romantiků, jak o nejasném smutku mluvit bude,

že málo příčin a předc boly všude. Co chcem, my romantici dobře víme, však zdaž to také směle říci smíme? Což jest to div, když z citelnějších mnohý,

v mlhavé dálce vida květ svých přání, si zažaluje trochu pro okřání a „Dumky“ sype národ na nebohý? Když zasteskne si nade časem skoupým,

nad vámi (obecenstvem předc jen trochu hloupým)? Před netečností to mne chránit bude, že básní nakreslim jen pravdu všude! – Ach vidím, jak se rychle rozebéře,

jak nezavrou se u kněhkupců dvéře –“ A mladíkovi jiskřejí se oči a rovnou nohou s lože svého skočí. „Teď ale půjdu rychle ku kněhkupci,

už dlouho dost tam básně moje leží a nechce-li ta kvítka Muzy svěží – nuž dokážu mu pozděj tomu hlupci!“ Teď můžete ho vidět básníka,

jenž tvořit chce ta díla veliká! On není ani jako Heine bledý a také ne jak Puškin tmavě snědý, krk (už jej přikryl slušnou kravatkou)

nenosí holý ani s oprátkou, ba tenounkou též přikryt košilí – ty nejsi básník, hochu přemilý! Hle, hle! jak básník také modě hoví –

vždyť smělý chlapík má i fráček nový! A kolem vše v pedantském pořádku, i kníhy srovnal v pěknou příhrádku, a nemá ingoust v dýmce rozbité,

má kalamáře z bronzu ulité! I hleďte! co to u nás za novoty, náš básník má i čtvery dobré boty, kdež první měla by na kamnech stát

a v poslední pod stolem prádlo spát! Jak? Jmeno jeho? – Matka volá „Jana“ a jeho druzi zase „Voláčka“ – Čím je? – je synem domácího pána,

můž’ být, že také něco studuje, však myslí sousedovic čtveračka, že na studenta příliš mudruje. Teď sáhnul po papíru v stolku prudce

a pevně drží jej v třesoucí ruce. Nu, Puškine náš, snad je dovoleno, rád bych se díval trochu přes rameno! Hle, hle, toť věru jsou už zase básně –

a jak to psáno čitelně a krásně! Tak nikdy, viďte naši pěvci chvalní, že nepsal pěvec v skutku genialní? – „Už vše jsem dávno směle odhodil,

co jiné se životem úzce pojí – kdo pouta klamná odvrhnout se bojí, už na počátku špatně pochodil! Já nepočítám kolik k cíli mil

a v mysli mé je písmo přezřetelné: Jen k předu! Buď jsi také marně žil, buď bude jmeno tvoje nesmrtelné!“ Ty chceš jen nesmrtelnosť, skromný synu?

Ach ano, osud má tak mnohou lesť! Já nechci říci, že máš velkou vinu – ta malá vina mívá velký trest! Však básník už je venku! – Přímá hlava

tak přívětivě na svět se zadívá jak slyšela by zpívat chvalozpěvy, že dosažena vykýžena sláva. A v pozdravení když kdo chladně kývá,

náš básník předc se proto nezlobí, vždyť pozdravující ten ani neví, co v krátké době velkého se zjeví a máme se vším čekat do doby!

On ví, že jest mu ještě dlouho toužit, ač slávou svou chce slávě jiných sloužit. Teď trhem ke kněhkupci zaměří – ať klepá srdce! – rychle do dveří! –

„Ach, básník náš! Nu pěkně pána vítám! Já právě nyní básničky dočítám, a musím říci – posoudit to umím, když třeba ledačemu nerozumím –

že vaše básně ještě dosti pěkné, – to je už mnoho, když to kupec řekne! Vy máte myšlénky, to je teď řídké, a vaše pointy jak meč jsou břitké,

i povídat to dovedete krásně – však prosím vás, kdo čte teď ještě básně! Chci udělat, co mohu – na mou víru! to, že se těším z národního zdaru –

dám vám pak sto as čistých exemplarů a vy si přispějete ku papíru!“ –