„Vlast umřela,“ zašeptal hrdina
a bezmocně meč z ruky mužné klesl;
ten meč, jenž v ohlušivém hluku děl
se dvacetkráte v nejkrutší boj nesl.
„Vlast umřela,“ a ruka zoufalá
nabijí smrtící do pušky ránu –
okamžik, blesk – a hromem odzvonil
syn vlasti nešťastné sám sobě hranu.
My neumíme ještě umírat
pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu,
a proti všemu vlasti prospěchu,
kramářsky vážíme svou vlastní škodu.
My neumíme ještě umírat,
a neumíme ještě býti mužem;
však umře-li ta naše krásná vlast,
zdaž my pak ještě dále žíti můžem?