Před skříní výkladní zde stojím v zadumání, a hlava má se bolně k prsoum sklání. Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu: Zde „Ecce homo“, tam zas v druhém koutu
„Když na lid český padla persekuce“. Dva obrazy, tak různé ve svém vidě, a klíčící přec v stejné lidstva muce! Zde bůh v své slávě – tam lid ve své bídě,
zde rek a vítěz – v zoufalství tam hrdinové, zde oběť za všechny – tam oběti přec nové. Zde kazatel, jenž velkým slovem učí, že v světě volni mají býti lidé každí –
tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraždí a druzí v témže jménu bez vin umírají! Paprsky slunce po obrazech hrají – křeč prsa svírá mi a hlava hučí,
ret chvějný zašepotal v divém strachu: A bude vždy tak, božský lidstva brachu?! Jen málo jar a let jsem padesáte. Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,
kdy ideálů strom byl bujným květem bílý; já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně, kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně, že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli
a dávno srdcem k bratrství se shodlo. Ej – cítím podnes, jak to v prsou bodlo, a cítím podnes kamenitou tíži bolu, když poprv vítr skutečnosti ledné
ve větvích zahvizd’ svoje sloky bědné, a květy prchaly jak žhavé slzy dolů! Než – hlava brzy zas se hrdě zvedla: toť bludná náhoda jen hru svou svedla!
Však neměl jsem již nadál žíti v míru – zas náhle rozlehly se kolem bouře, zem s nebem v boji, kol jak plno kouře, květ sfouknut mžikem, větve utlučeny
a odmeteny ve zoufalém víru – A přece zase upomínka zbledla, zas zazelenal strom se pomučený, a také hlava má se znovu zvedla.
Až nadešel ten souzený mně den! Blesk za bleskem a nebe otevřené, hrom náhle udeřil v můj zmládlý kmen a roztrh’ od vrchu jej do kořene.
A duše stromu schla a schla, až zchřadla – a hlava olovem již k prsoum padla – – Ach nikdo trpčí slovo nevynes’: než „Ecce homo!“ – „Ecce homines!“
Cookies on Poetry Cove