Snad jiným zrovna je jak mně, nechť mluví tedy za mnou,
a nepronesem ku konci as závěrku pak klamnou.
Já jsem již přes padesát let a přece jsem tak mlád!
Jsem s to si ve svých myšlenkách jak malé dítě hrát.
Jak děťátko tu hračku svou si všude s sebou vodit,
ji chránit ve svém náručí, ba s ní i spat si chodit.
Má mysl náhle samý smích, a jako srnče skáče,
a zase je jí pojednou až do teskného pláče,
tu touží pak po matičce, a chtěla by se mazlit – –
ach páni vědci, neračte si proto na mne zazlít –
on musí tedy po smrti být aspoň jeden ještě svět,
kde ze mne jinoch stane se, a pak teprve muž a kmet.