Když jenom z procházky se vracím zase domů,
jakž náhle pohled jasní mysl často tesknou!
Dům zdáli již se na mne pousmívá,
dvě okna vstříc se přívětivě lesknou,
z každého záklenku a pažení a lomu
se na mne přátelský kýs skřítek dívá.
Ta šedá zeď mi dí: „Já nepřátelům bráním!“
ta zdřímlá střecha prá: „Já před živly tě chráním!“...
již v duchu slyším, jak se kroky síní rozlíhají,
jak klika jasně cvakne, jak si dvéře zazpívají –
a spěchám... spěchám... Ach jakž možno jen,
že lidé jsou, jimž přece den co den
se v srdci láska jejich ku domovu
a láska k vlasti neprobouzí znovu!