Tys šla a v naší světničce
teď žiju samu sobě –
ach matko, zlatá matko má,
jak je Ti dole v hrobě?
Ta naše malá světnička
se děsně, prázdně šíří,
o její klenby tlukou se
myšlénky netopýří.
Já sedím schoulen u lože
se chvějícíma rtoma –
ven musím, ven – tam do světa,
mně je tak zima doma!