V krásném vodojemu vlnky
obraz hvězdný houpají,
po trávníčku lehké nožky
každé noci stoupají.
– Doňo Anno, doňo krásná,
což ty vlny šeptají?
Zdaž se po manželi starém,
krásná doňo, neptají? –
„Kmetovi již třeba spánku,
aby mnohý dožil den, –
mlada jsem a nepokojný
mám já ještě v noci sen.
Bych mu nerušila spánek,
pudí mne to z lože ven,
a don Fernan, krásný, mladý,
ten má se mnou stejný sen!“