„Hudbu novou, pivo nové,
ať se hoši veselí,
zpijou-li se, vyspějí se
ve vojenské posteli!“
Divně, divě zveselení
sedí hoši pospolu,
hulákají, proklínají,
perou džbánkem do stolu.
Divná, zběsilá to radosť,
strojena jak pro lháře,
jenom chvilkou leckde skane
pravdy slza přes tváře.
Nebylo by věru divu,
kdyby více tropili,
vždyť dnes sobě na ztracenou
volnosť bujně připili!
„Hudbu novou, pivo nové –
nemáš chuti ku vojně?
hochu bledý, hledíš jako
ve zoufalství pokojně.
Ztýraný a otrhaný,
prací vyschlý, znavený –
připij sobě, budeš mdlob svých
jedním douškem zbavený!
Miluješ snad? – jakžpak může
chudý myslet na lásku –
vyrazíš se – vykonáme
světem malou procházku!“
Mlčky bledý hoch se zase
k němé zemi zahledí,
jakby kámen měl mu říci,
o čem lidé nevědí.
„„Matičko má, nemohu už
práce více zastati,
matičko má drahá – drahá –
musíš sama zůstati!
Hladova jsi, matičko má
a tvůj syn je v chorobě –
snad se ujmou žebravé mé
matičky pak v sirobě
Dokud syn tě starou živí,
žádný chleba nepodá –
syn už churav, tobě ale
ještě krev svou zaprodá!””
Verbíř hocha pozoruje,
vidí slzu kanoucí,
vidí tvář se znovu rdící,
oko znovu planoucí.
„Novou píseň hrejte, hoši,“
ať mu hlavu napraví!
zde je zlato – nuže, připij! –“
„„Nuže, bratře, na zdraví!““