V městě Pešti před divadlem
jako k velké poradě
stojí muži, ženy, děti,
rob i šlechtic v hromadě.
Je zde ticho, města hluk se
dál a dále vzdaluje,
a tím tichem teskná struna
cigánova žaluje.
„Hej to čárdáš, jaký sotva
z nás zas někdo uslyší –,“
zašeptnou si nahlas ženy –
„Ticho!“ – Vše se utiší.
Je to čardáš? – Vždyť to zní jak
zoufalého stýskání!
Je to píseň? – Což je písní
šíleného výskání?
Zdá se věru, že ty housle
jsou spíš srdce uvadlé,
na nich struny – prsou žíly
přervané a vychladlé,
že je mozek k dávným písním
v šílenosti napíná,
a když nechtí mladě zaznít,
že až hrůza proklíná.
Každý tón se zdá být hrobem –
v jednom lůžko mladosti,
v druhém láska, rozum – v třetím –
šíleného radosti!
Divná píseň, divný hudec,
divný šat ten servaný,
divný obličej ten mrtvý,
tajnou runou prorvaný! –
Zvuky houslí táhlejší vždy
jako k věčné žalobě,
tišší vždy a mřely – mřely,
skonaly jak v chorobě.
Kolem ticho, tón doznívá
v každých prsou potají,
náhlý jásot – dary k nohoum
cigánovým lítají.
Vida cigán! – Hrdý žebrák!
Proč těch darů nezdvihá? –
Skok a skok a davem lidstva
žebrák cigán ubíhá!