Noc kráčí pustou, pusta sotva dýše a divoké své sny si spřádá tiše. Ve hloubi tmavých nebes, převysoko měsíc se houpá jako oko bílé,
jak by se spánek kradl v nebes oko; a že je hlídač měsíc ospalý, i hvězdičky se mlhou zakalí a měří v dřímotě své dlouhé míle.
Jen obláčkové, bůhví odkud hnáni a dlouhou poutí k sněhu vybledlí, si kolem měsíce tam usedli; po chvilkách některý z nich vyskočí
a kolem měsíce se zatočí a tvář mu lehkou rouškou pozaclání. Na pustě bílá zář jak jíní leží, jak bílý plášť, v němž ani záhyba –
jen když se oblak nebem kolíbá, lehounký stín po spící pustě běží. – Jaký to stín, jenž tamo pustou kráčí, že sotva zrak mu, nocí klamán, stačí?
Jak sloupec mlhy letí v hravém spěchu – už zanesen až k patě strmé skály, a spěchá k výši, spěchá bez oddechu – sem tam se mezi stromy zakmitá,
jak by si stíny stromů spících hrály – už dospěl výš – tam světlá záplava – a v světle stane dívčí postava, jak v skalách růže přes noc rozvitá.
Ba je to růže, pusty krásná růže! Měsíce lhostejná ta bledá záře se dívá v cigánčiny mladé tváře, tak krásné, jak jen pusta rodit může.
Jak pusty hnědý květ jsou tmavé líce a hebké, jak by byly sametové, jak jižní rudá krev jsou mladí rtové, jak černý měsíc tmavé oko plane
a v něm jak hvězd zas jisker na tisíce – bůh chraň to srdce, v něž jen jedna skane! V měsíce plné záři tiše stojí – vše mrtvo, ba i zář se zatřást bojí.
A asi o krok dál na kraji skalném muž mladý v zamyšlení dumném sedí, ku výši tmavomodré tiše hledí, jak myšlénkou by kotvil v světě dálném.
Cigánka mladá přistupuje blíže a celá postava se kloní níže, až rudý ret a tváře tmavé, hnědé se přitiskly ku muže tváři bledé.
„Tys ještě zde, a hvězd už mnoho zašlo a měsíc svými stříbrnými vesly postoupil v dál – už naše ohně sklesly – tys zde, což srdce novou bolest našlo?“
„Já zahleděl se maně do nebe a myslil, drahá, právě na tebe! Ó skloň se, Almo, blíž si přisednu, a místo abych hleděl do nebe,
do hloubi očí tvých si nahlédnu – já žiju sen, když žiju bez tebe. Tvé velké, černé oko s mocným plamem svým jsouc nyní blaho mé – dřív bylo žalem mým,
v noc proměnilo často mnohý mladý den a v noci v prsa kladlo těžký černý sen! Z těch snů jsem jeden, druhých živější a nad vše hrůzy mnohem divější
si pamatoval – ku strasti snad sobě! – Tvé oko bylo černým jezerem, v němž slunce kmit bojuje se šerem, až přemožen se zemdlen zkonejší
a v hloubi zhyne v bezedném jak hrobě. Kol břehu vlnky mocně šplouchaly, jak srdcem krev, když černá vznikla zášť, a ku výši svou pěnu stříkaly,
že břeh jak ve pohřební vhalen plášť. As na krok od břehu, jak k posměchu slunéčko hrálo lesklém ve mechu, mech vroubil porozkvětlý krásný kraj,
tak krásný jak by zaslíbencův ráj! Po břehu jsem se truchliv procházel a vlnek kmit svým zrakem sprovázel a zahleděl se v černých vod těch smutný klín. –
Vtom vlny ztichly – jsou jak hladká zrcadla, jsou tichy – jak by v srdci zášť už uvadla – a na dně jejich spatřím bledý muže stín! Hned spřádám z myšlének svých tenkou niť
a vrhnu do vln umělou svou síť. Než třikrát jsem si zhloubi oddechnul, stín bledý v náruč svou jsem obemknul. Měl jsem hned hrob, v něm složen muž ten bledý,
však než jsem zase hlavu pozvednul, už z jezera ni slabé, malé sledy – však nad hrobem, v němž stín můj bledý spočívá, tvé oko plálo jako lampa zářivá.
Teď ovšem oko tvé mně jinak zářívá, jak slunce, když své děti v sadech zahřívá, a v oku světlo plesá, hvězd svit neznaných, k novému plesu rej jak hostí sezvaných –
ach nejsou hosté hvězdy, ni máť zářivá, toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá, a pakli písně mé k němotě umučí, zas němé srdce moje zpívat naučí.“
„Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlas i v prsou mých vzbudily nový čas! Dřív noha má si pustou lítala, a ruka hravá věnce splítala,
teď noha často po pokoji prahne a ruka často na srdce si sáhne. Dřív šírý svět jsem měla za nebe a vše v něm sloužilo mně ku radosti,
radosti vždy jsem měla do sytosti, vždyť jsem ji měla sama ze sebe – teď často bolest vlastní bez viny jak tráva zrána rosu setřásám,
a zas jak dítě bez vší příčiny si divoké své písně zajásám! Tys zanechal svých přátel, domovu a vyměnils to s naší svobodou
a počals nyní žíti poznovu, to s pusty syny, s pusty přírodou. Tys přišel k nám a přišels s milenkou – u nás jsi jinak strunu naladil,
a struna tvá se stala cigánkou a cigánku jsi sobě přivnadil. Máš milenky, jsou cigánky to dvě a obě vroucně ku svým prsoum vineš,
ty líbáš, tiskneš obě střídavě – opustí-li tě jedna, bídně zhyneš! Kéž mohu všechny tóny přivolat, jež ve přírodě krásné, zvučné leží,
jež se slavíkem po planině běží, jež orel z prsou vyrve hrdinských, když těžko černým mrakům odolat; kéž mohu zlovit v světě celém zvuky,
šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky, hlas mužů, zvuky prsou dětinských, a všechnu radost, ba i všechnu tíseň – bych ve překrásnou spojila to pásku
a věnčila tím milenku tvou – píseň! Pak odměnila by tvou vroucí lásku a píseň milenka by byla věrná a vděčná – já jak – pusty dcera černá.“ –
Cookies on Poetry Cove