Zas slunce vposled zemi políbilo a zaplálo ve záři jasné, svaté, jak před oltářem by se zaslíbilo; po modrém, hlubném nebi světlo hyne
a jasný obláček jak z vlny zlaté za sluncem ku západu zlehka plyne. Zem těžce vzdychá! Větřík poskočil a k houštinám se lesním zatočil,
kde ve větvích se rozložil na chvíli; teď šeptá list a teď už větev celá, už celá houština se rozechvěla a večerní svou píseň zapět pílí.
Však slyš! V to krásné, milé šumění teď náhle tón za tónem cizí plyne a tóny podivná se píseň vine – toť musí člověka být umění! –
Na kraji pusty tiché, přerozsáhlé, jak v mírné písni vykřiknutí náhlé se náhle zraku strmá výše jeví; po skále mechy, známky starých časů,
a tmavá houšť co síla mladých vlasů. Na skalním kraji bledý jinoch sedí, a zamyšlen v tu dálnou pustu hledí – kam zadíval se, sám snad ani neví!
Své housle rukou obejmuty maje naslouchá večernímu šepotání a v šepot větví milou píseň hraje, že zazní v houšť jak ptačí klokotání.
Ba zdá se věru, vánky lehounké že vložily se v struny tenounké, že větřík šeptný strunou zahrává a její píseň s větrem dozrává
jak radostí, že vše v té přírodě je s lidským srdcem divné ve shodě. Teď umlkává už ten větřík milý a také píseň ku konci už pílí –
a větřík dále pustou pospíšil a zpěv se houslí vzdechem utišil. Muž mladý housle lokty obemknul, jak by to dívka milovaná byla,
a struny ke rtům vřele přitisknul, jak ve strunách by také srdce bila. „Ó housle mé, ty vaše milé zvuky mých citů stříbrné jsou, jasné zvony,
a nejtajnější mého srdce tluky naleznou ve vás sbratřené své tóny! Třesoucích prstů slabé přitisknutí – a bolestná se píseň vzduchem třese,
zas silné ruky náhlé obemknutí – a vítězná se píseň vzduchem nese! Když přitisknu vás k tváři, housle milé, zdá se, že myšlénky si sám ukrádám,
že ducha svého v píseň dumnou vpřádám, že přišla svaté zpovědi už chvíle. Jak divně vždy to na mne působí, kdy zpěvným slovem se tak zpovídám
a myšlénky své jako osoby mně divné mimo sebe uhlídám! Tu měří oči moje nedůvěrné, jak dlouhé jsou těch osob stíny černé,
a srdce cítí, co vystouplo z něho, že vykoupeno, že víc není jeho. A štěstí ještě, že v té přírodě je s lidským srdcem všechno ve shodě,
že příroda se nám zas zpovídá, v nás myšlének svých obraz uhlídá. Když slavík v háji píseň klokotá, má zpěvná struna za ním šepotá;
když proudy vod svou píseň zahučí, má zpěvná struna se jí naučí; když vichr píseň mocnou zašumí, ptám se své struny, zdaž jí neumí;
když bouř svou písní hory roztřese, ptám se své struny, zdaž jí nesnese.“
Cookies on Poetry Cove