Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly, či jak by všechny struny náhle pukly, neb někdo nůž si vrazil do prsou – cigáni ukončili hudbu svou.
Hoch jednou ještě v cimbál udeří a cimbál ozvěna jak zahučí, jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí – cigáni jinam zase zaměří.
„Hej, hoši, počkejte, – jen ještě jednou!“ a než cigáni ku oknům pohlednou a než se po hlase kdo otočí, muž mladý, bledý z domu vyskočí.
„Kdo to?“ muž vysoký se ptá. „To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál, jejž každý mistrem houslí býti prál –,“ cigánka mladá zašeptá.
On oddechne si zhluboka – „Poslední čárdáš zahraj ještě jednou, cigánská chaso divoká!“ A ruce s houslemi se zase zvednou
a ruka pevněj struny obejme, že každou strunu nové chvění jme, a černá šíj se v lásce k houslím kloní – a zas už divý čárdáš vzduchem zvoní.
Tak zvolna píseň bolná započala, jak by bol její teprv vyzrával, tak mocný žal tou písní zahrával, jak píseň by všech srdcí žalost znala
a po kapkách krev horkou z nich si ssála. Hned zklamaného srdce doufání, hned šťastných lidí náhlé zoufání, hned zmučené bolestným smíchem tváře
a lásky smrt – poslední žití záře; hned jak se sama šťastná láska mučí a zas jak slavík mladé písním učí – tak vše to plně, silně písní plyne,
až náhlý vzdech – a s vzdechem píseň zhyne. Okamžik pomlčí – a náhlý vzkřek a píseň divoce zas vzduchem letí, jak po léta když zadržený vztek
své orgie, svou pomstu strašnou světí. Myšlének běsných v písni celý svět! – Hoj divokého koně vzteklý let, jenž pohrdá tou pevnou pusty zemí
a jemuž oblak dát jen může lemy! Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly, či jak by všechny struny náhle pukly, neb někdo nůž si vrazil do prsou –
cigáni ukončili hudbu svou. Hoch jednou ještě v cimbál udeří a cimbál ozvěna jak zahučí, jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí –
cigáni jinam zase zaměří. A za nimi ten bledý, mladý muž, jak by ho tóny divným kouzlem vedly – a tváře bledé jak by více bledly
a oči slabé jak by mřely už. A když se tlupa zastaví, hrou zase až se unaví, tu slyšet smutné volání –
„Ten čárdáš ještě, cigáni!“ A den se chýlí, žití pán, cigáni spějou ve svůj stan, mladíka kouzlo pohání –
„Můj čárdáš ještě, cigáni!“
Cookies on Poetry Cove