Divné šepty slyším v sadě,
květy zživnou na záhonu,
klaní se a mluví moudře,
dvorně jako ve salonu.
Pivoňka co gardedáma
praví, že už ctnosti není
a že Sodoma ta celá
pochází jen od líčení.
Co prý nyní holky barev
naplácají na své tváře!
Jen když žaludek je zdravý,
přijde sama zdraví záře.
A když moudře domluvila,
zadřímla si trochu v chladu,
načež karafiát švihlý
přivedl řeč na pomádu.
Tulipánek přisvědčoval
lístky svými rohatými,
řka, že těžko tulipánům,
aby byly strakatými.
Co se hnojů namíchají
nebozí ti zahradníci,
aby trochu pestrých barev
dali tulipánské líci!
Slavík s větve vypravuje,
kdeže v zimních dobách býval,
že sic leckde jinak jedl,
však že všudy stejně zpíval.
Růže mlčí, jenom šeptem
moudře zašpetá si leckdy,
hned jí tulipánek svědčí:
„Ano, slečno, jenže někdy –!“