Pojď, dítě, nech mne líbat bělost tvého čela,
nech se rtů tvých zas víru ve ctnost pít:
jak třešně květ jsi čerstvoučkého těla
a oko tvé jak slunný rána svit.
Jen blíž! Již slyším srdéčko tvé tlouci,
a jakž tak z tvých do mojich prsou bije,
já cítím, jara proud že slastně vroucí
a blahý mír již v duši mou se lije.
Jsi čisté, svaté – ba tys svaté, dítě!
Snad ovšem brzy dost svět potřísní tě
a hřích – ne ne – nač teď ta slova pustá,
ach zdvihni honem bílou ručku svoji
a zavři jí ta moje bledá ústa –
když piju ze pramene v letním znoji,
zdaž připomínám sobě přitom s žalem,
že pramen pozděj kdes se zmoutí kalem?