Neplač, hochu černooký,
sčesej hebké vlásky,
jdi jen dál – tvůj je svět celý,
vždyť jsi dítě lásky!
Dítě šlo a očko jeho
se mu rozesmálo,
když si s dětmi na výsluní
šťastně, tiše hrálo.
Slouchá matka pozorlivá,
slyší dětské hlásky –
„Sem, mé děti, – člověk neví,
je to dítě lásky!“
Dítě šlo a očko se mu
hladem zarosilo,
u prvních když dveří cizích
o chléb zaprosilo.
Dala dobrá žena chleba
tvrdší nad oblázky –
„Sotva vlastní děti živím –
jakžpak dítě lásky!“
Na hřbitov šlo, usedlo si
na prvním hned hrobě,
naleznul ho hrobník starý
v pozdní noční době.
Vyvedl ho kmet a v čele
kaboní se vrásky –
„Přec se nejvíc nabědujou
také děti lásky!“