Co já zde pěju v bájném lásky dómu,

Co já zde pěju v bájném lásky dómu, to pěju Tobě, – svému idolu, a Tobě jen a více nikomu lze porozuměti snad mému bolu.

Či stává mezi mnou a kýmsi pásky, že porozuměl by kdo hloubce tísni, a pohrobené za živa mé lásky labutí písni? – Labutí písni!

Aj uzřel-li kdo, kdyže k umírání se labuť vrací v jasna*) samotu? A slyšel-li, kdy v bolném klokotání svou dlouhou, děsnou plaší němotu?

Kdy zmdlenou hlavu ku hladině kloní, a chladné vlně lásku vřelou pěje, a perutí svou umíráčkem zvoní a poslední se akord v hrdle chvěje? –

Jak labuť pílí v klidnou samotu, kdy žití zesláblý už proud se v srdci ouží, tak duše má svůj bol, svou tesknotu jen samojedině v Tvá prsa vylít touží;

jak labuť zmírajíc se v rodných vlnách koupá, tak duše zpěvů mých se po Tvých vnadách houpá, a k perlám vnad, jichž svit mé srdce často ukojil, bych aspoň jednu perlu – perlu písní – připojil.

Nechť lyra má už ledajakou hude, a peruť zpěvů mých už v dlouhé sirobě, to aspoň píseň s perlou míti bude, že zplozena je rovněž v kruté chorobě.