Byť cizí země krásna, byť i rájem byla,
vždy domoviny obraz zas se z duše noří,
byť cizí země žírná „druhou vlastí“ byla,
přec srdce k první vlasti do skonání choří.
A touha roste – roste, není k překonání,
hůl putovnická sama do ruky se vtláčí,
a noha spěchá tam, kde kruh nám žije věrný
soudruhů z blahých dob, a soudruhů i v pláči.
Tys také připutovala nám z dálných krajů –
nuž pánbůh tedy dej zde srdci zotavení,
buď zdráva mezi námi, a též Karlu svému
z té milé, drahé vlasti přines pozdravení!